DUCHOVNÍ FORMACE

Malý chapec navštíví o Vánocích svého dědečka. Dívá se, jak dědeček vyřezává figurku k jesličkám. Několik jiných betlémských figurek je již hotových a stojí na stole. Chlapec je unavený, položí lokty na stůl a přihlížeje usne. Ve snu figurky obživnou a on se octne mezi nimi. Jde s nimi do betlémské stáje a dívá se na Jezulátko.
     "Rád bych od tebe měl tři věci", říká Jezulátko. A chlapec horlivě nabízí: "Můj nový kabát, můj elektrický vláček, moji krásnou knihu s pestrými obrázky?"
     "Ne", odpovídá Jezulátko. "To nepotřebuji. Chtěl bych mít od tebe něco jiného. Daruj mi svůj poslední sloh z němčiny", říká potichu. Chlapec se poleká: "Pod ten přece učitel napsal -nedostatečné !" -
     "Právě proto ho chci. Přineseš mi vždycky všecko, pod čím stojí -nedostatečné- ?" "Rád", říká chlapec."A za druhé bych od tebe chtěl tvůj hrnek na mléko!" -
     "Ale ten jsem přece rozbil!" - "Přineseš mi vždycky všechno, co se v tvém životě rozbilo?" ptá se Jezulátko. "A teď moje třetí přání: Přineseš mi ještě odpověď, kterou jsi dal mamince, když se tě na ten hrníček ptala."Tu se dá chlapec do hořkého pláče a vzlyká: "Já jsem přece lhal, že mi spadl. Ve skutečnosti jsem ten hrnek shodil na podlahu schválně."
     "Ano, přines mi pokaždé všechny svoje lži, svůj vzdor, všechno zlé, co jsi udělal, abych ti mohl pomoci a odpustit, abych tě mohl uzdravit a změnit!" Vtom se chlapec probudí a najednou ví, proč se stal Bůh člověkem a proč se Jěžíš narodil jako Vykupitel: - Aby všechno nedostatečné, rozbité a zlé mohl uzdravit a proměnit.                                                                                                     REINHARD ABELN

ADVENTNÍ PŘÍBĚH

V zšeřelé, slavnostně vyzdobené místnosti sedělo tiše malé dítě. Bedlivě sledovalo plamínky čtyř svící na adventním věnci a jejich mihotající se jas. Vtom jedna ze svíček dohořela a zhasla. Dítě zamrkalo a posmutnělo.

„Jsem Láska“, řekla zhaslá svíčka, „a časem se vždy znovu rozhořím. Nesmutni, vrátím se!“

Na adventním věnci hořely tři svíce, jejich plamínky byly jasné, ale přece jen světla ubylo. Dítě dál sledovalo se zatajeným dechem jas svící, v pokoji voněl vosk….. najednou začala další svíce pohasínat, její plamínek byl menší a menší…až zhasnul také. Dítě se začalo rozhlížet po pokoji ještě více setmělém.

„Jsem Víra“, řekla zhaslá svíčka, „ a občas na chvíli uhasínám, abych se pak v srdcích dobrých a statečných lidí rozhořela včas s novou silou, neboj se, i já se vrátím!“

V pokoji již bylo více tmy, než světla, ale dvě svíce stále hořely, plamínky se mihotaly a dítě tiše sedělo a pozorovalo je. Ale i ze třetí svíce zbýval již jen malý kousíček..... její plamínek pomalu ztrácel jas…..pak prskla a zhasla docela.

„Jsem Přátelství a spolu s Láskou a Vírou se vracívám ve stejný čas“, řekla zhaslá svíčka a tiše, tichounce doutnala.

Dítě začalo plakat: „Ty nesmíš zhasnout!“, volalo mezi slzami k poslední hořící svíčce. “Podívej, už by tady zbyla jen tma!“

„Neboj se“, zakomíhal se jasný malý plamínek na poslední hořící svíčce,“já nikdy nezhasnu. Jmenuji se Naděje!“