Sváteční slovo spisovatele a teologa Zdeňka A. Emingera

     Pokaždé, když se dostanu k Berounce, do křivoklátských lesů, k Podmokelskému mlýnu, nebo do Skryjí, připomenu si slova novináře a spisovatele Oty Pavla, která si často a rád opakuju jako modlitbu. Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude pravé, protože je možné, že to přichází právě teď a nic krásnějšího už nepřijde.
 

Ta slova jsou pro mě nesmírně osvobozující a potřebná. Pomáhají mi totiž překonat chvíle, kdy mi není zrovna dvakrát lehko. Umět se radovat z přítomného okamžiku, který člověka vždycky spojuje
s věčností. To pro mě na prvním místě znamená umět se mít rád.

 

Ježíš říká svým učedníkům, a vlastně všem, pozoruhodná slova. Tohle jsou dvě nejdůležitější přikázání. Všechno ostatní je vedlejší. Miluj Hospodina, svého Boha a miluj svého bližního jako sám sebe. Je to skutečně velké umění naučit se mít rád sám sebe, abych mohl i toho druhého milovat bez všelijakých ale, snad a možná.

 

Není důvod nemít se rád. Jde jen o to smířit se sám se sebou a s druhými a změnit svou orientaci z pasivní na aktivní. Ze záporné na kladnou. Jde o to umět si nahlas říct a slíbit si, chci se mít rád. Jde o to umět se ocenit a také pochválit. A jde o to umět se jen tak pro radost, anebo prostě jen proto, že zrovna můžu, usmát se.

 

Odjakživa na mě dělal největší dojem úsměv a duchovní síla těch, kteří ve svém životě neklouzali po povrchu. Bylo mezi nimi nejvíc žen, které moc dobře věděly, že člověk může v životě přijít úplně o všechno. Ale jedno mu nikdo nevezme. To co ví a umí, to čemu věří a koho miluje.

 

Ve stejných stopách jde i současný papež František. Ještě doma v Argentině to byl docela smutný a zamlklý muž, který se moc nesmál. Naštěstí si jednoho dne uvědomil, že takhle už by to dál nešlo. Nenasadil si masku nějakého veselého chlapíka, nezačal se přetvařovat. Modlil se, prosil, snažil se a doufal, že se promění. A proměnil se. Když ho pak, zřejmě už jako papeže, navštívili jeho staří přátelé, právem se ho ptali: „Jorge, proč jsi nám tak dlouho upíral svůj úsměv?“ A Jorge jenom klopil oči a nevěděl co říct. Tak je objal, políbil a smál se s nimi.

 

Mluvil jsem nedávno s jednou šarmantní starší dámou, jejíž život by vydal na román. Dost se vymyká tomu, co vidíme kolem sebe. Nestěžuje si, nelamentuje, nenechá na sebe působit to všudypřítomné strašení a blbou náladu. Čte skutečné papírové knihy, poslouchá hudbu, cvičí, modlí se, chodí za těmi, které má ráda a kteří potřebují pomoct. 

 

Dělá také jednu ohromnou důležitou věc. Každý večer, skutečně každý večer si sedne, někdy se sklenicí vína a připomene si, kdy se jí podařilo být ten den alespoň pár minut šťastná. Nečeká to pravé. Umí poděkovat za maličkosti a být vděčná. Za svobodu, za krásné počasí, za to, že je pořád ještě docela zdravá. Za to, že je.

 

Co je tedy možné udělat právě teď? Napište tomu, komu už jste dlouho nenapsali, pokuste se odpustit, chvalte, neztraťte ani minutu a buďte s tím, koho máte rádi. Nebojte se ve svém životě emocí. Pokuste se odejít z toxických vztahů. Zkuste být sami před sebou a v sobě pravdiví. Hýčkejte se trochu, neváhejte ve svých rozhodnutích, na nic nečekejte a hlavně se nedejte přemoci strachem. Pokoušejte se každý den trpělivě zas a znovu hledat ve svobodě, která tu naštěstí je, odvahu mít se rád a mít rád ty druhé.