Koronakrize a s tím spojená nemožnost shromažďování v kostele na mši svaté mě osobně dokázala, respektive jsem si uvědomil, že zralá dobrá víra v Boha a osobní vztah k Pánu Ježíši nemůže přece stát jenom na tradici, mých zvyklostech a především pouze na návštěvách kostelů a účasti na bohoslužbách..  

Byla to zkouška. .. Jak je Pán neustále se mnou kdekoliv se já nacházím a mohu s ním být ve spojení kdykoliv mohu, umím a potřebuji, tak je ten duchovní život mnohem pestřejší, celkem hodně barevnější. Není omezen prožíváním pouze při účastech na sv. mších. … pak s Boží pomocí zvládnu i vynucenou nemožnost slavit mše svaté v církevním společenství. A to přestože žiji jako samostatný jedinec, tak s Ním nejsem jistě nikdy samotný. Ale je to náročný stav, to ano. Změna je život a zvyk je nasazená železná košile. Je dobré být schopný opouštět své vlastní představy o Bohu, ... i o svém vysněném životě, který bych si tak přál zrealizovat a naplnit.  Je dobré zajet na hlubinu. Je dobré nemít rád povrchnost a vyprázdněnost významu slov a sdělení.  

   -...- Když pak přichází "druhá vlna", tak nás to vede do složité situace a nemám z toho radost, že se lidé neúčastní naplno společenských akcí. Nemají důvěru z důvodu nafouknuté bubliny coronaviru. Podle mě není v pořádku držet lidi v umělém strachu z onemocnění - jsou to jen naprogramovaná čísla nakažených, jako kdyby byli rukojmými ve virtuální hře Strašák Covid na počítači. Mrzí mě, že jsme tímto tak omezováni v plnohodnotném životě. Chápu, že prevence zdraví lidí nesmíme podceňovat, zvláště v uzavřených prostorech, kde jsou lidé blízko sebe, ale také to vnímám jako omezování osobní svobody ty nuceně nasazené roušky. Nejsou nic příjemného. Možná, že po období svobody přichází nesvoboda v dýchání. Společenské jevy mají tendenci se v dějinách opakovat sinusoidně. Věřím tomu, že lze spoustu lidí vyléčit pouhým přepisem statistických údajů na počítači.

Jsem jeden obyčejný prostý mladý muž, říkám si v době karantény, kdy má většina lidí jako zázrakem dost volného času navíc. Je to čas přemýšlení o životě, o jeho smyslu. Přichází dosud nevídaný jev, kdy drtivá většina žití se odehrává v on-line prostoru. Toužím po přátelství, abych skutečně nebyl sám.  ... Třeba se mi jednou podaří najít spřízněnou duši (katolický protějšek), což pro nás není snadné, ale vím, že nejsem sám, kdo řeší tentýž nenaplněný stav. Tak, aby vytoužený vztah byl naplněním života láskou, ale nikoliv jen křížem či dokonce trestem … Nebo najít i věřící přátele. Proto apeluji na vytváření společenství mládeže animované Duchem Svatým, kde jsou podmínky nejpřirozenější. Sám jsem byl jalovým členem jednoho spolča, také jsem se účastnil  mnoha různých živých setkání, akcí mladých křesťanů. Moje věrnost Pánu Bohu a k účasti na setkáních nezadaných křesťanů nebyla ovšem dosud odměněna nalezením štěstí v podobě povolání k manželství či jiné životní cesty ani po 10 letech. Byl jsem takový ťululum. Ale měl jsem v sobě skrytý potenciál. Nevzdával jsem se a pracoval na sobě dál vytrvale. Poznal jsem jen samý nezájem ze strany děvčat. … ale třeba to prostě má nějaký smysl, když to dlouho nepřichází a třeba se jednou dozvím, proč někteří mohou najít lásku už ve dvaceti a jiní musí čekat dál mnohem déle. Ale zřejmě to nějaký smysl má, i když tomu třeba teď nerozumíme. Asi i to naše dlouhé hledání je náš kříž, kterým máme pomáhat pánu Ježíši. Kdo ví. Bůh ví, zda se jednou dočkám vztahu lásky. Ani kdybych sjezdil půl světa na různé akce za tímto účelem, lásku myslím si nenajdu. Mělo by to přijít samo jen tak mimochodem. Zázrakem Božím. Vždyť dnes jsem o dost moudřejší a v mnohém jsem se změnil a posunul k lepšímu.